Who cast that first fateful tomato that started the La Tomatina revolution? The reality is no one knows. Maybe it was an anti-Franco rebellion, or a carnival that got out of hand. According to the most popular version of the story, during the 1945 festival of Los Gigantes (a giant paper mâché puppet parade), locals were looking to stage a brawl to get some attention. They happened upon a vegetable cart nearby and started hurling ripe tomatoes. Innocent onlookers got involved until the scene escalated into a massive melee of flying fruit. The instigators had to repay the tomato vendors, but that didn't stop the recurrence of more tomato fights—and the birth of a new tradition.
Fearful of an unruly escalation, authorities enacted, relaxed, and then reinstated a series of bans in the 1950s. In 1951, locals who defied the law were imprisoned until public outcry called for their release. The most famous effrontery to the tomato bans happened in 1957 when proponents held a mock tomato funeral complete with a coffin and procession. After 1957, the local government decided to roll with the punches, set a few rules in place, and embraced the wacky tradition.
Though the tomatoes take center stage, a week of festivities lead up to the final showdown. It's a celebration of Buñol's patron saints, the Virgin Mary and St. Louis Bertrand, with street parades, music, and fireworks in joyous Spanish fashion. To build up your strength for the impending brawl, an epic paella is served on the eve of the battle, showcasing an iconic Valencian dish of rice, seafood, saffron, and olive oil.
Today, this unfettered festival has some measure of order. Organizers have gone so far as to cultivate a special variety of unpalatable tomatoes just for the annual event. Festivities kick off around 10 a.m. when participants race to grab a ham fixed atop a greasy pole. Onlookers hose the scramblers with water while singing and dancing in the streets. When the church bell strikes noon, trucks packed with tomatoes roll into town, while chants of "To-ma-te, to-ma-te!" reach a crescendo.
Then, with the firing of a water cannon, the main event begins. That's the green light for crushing and launching tomatoes in all-out attacks against fellow participants. Long distance tomato lobbers, point-blank assassins, and medium range hook shots. Whatever your technique, by the time it's over, you will look (and feel) quite different. Nearly an hour later, tomato-soaked bombers are left to play in a sea of squishy street salsa with little left resembling a tomato to be found. A second cannon shot signals the end of the battle. | Kdo vrhl to první osudné rajče, které odstartovalo revoluci zvanou La Tomatina? Nikdo doopravdy neví. Možná šlo o rebelii proti frankistickému režimu, možná prostě o karneval, který se vymkl kontrole. Podle nejoblíbenější verze příběhu se to stalo v roce 1945 při festivalu Los Gigantes (procesí obřích loutek z papírmašé), kdy se místní chystali strhnout šarvátku, aby upoutali pozornost. Náhodou natrefili na vozík se zeleninou a začali vrhat zralými rajčaty. Zapletli se do toho i bezelstní přihlížející a nakonec celý výjev přerostl v obrovskou melu létajících plodů. Strůjci eskapády museli prodavačům rajčat škodu zaplatit, ale to nikterak nezabránilo recidivě rajčatové pranice – a zrození nové tradice. Úřady se začaly obávat, že věc přeroste v nezvladatelný problém, a tak v 50. letech zavedly řadu zákazů, které poté zmírnily a pak zase obnovily. V roce 1951 skončili za mřížemi místní, kteří se zákonu vzepřeli. Z vězení se dostali, až když vypukla bouře nevole mezi veřejností, která volala po jejich propuštění. Nejproslulejší troufalé urážky rajčatových zákazů se v roce 1957 dopustili přívrženci tradice, kteří uspořádali parodovaný pohřeb rajčete, při němž nechyběla rakev ani smuteční procesí. Po roce 1957 se místní samospráva rozhodla čestně uznat porážku. Zavedla pár předpisů a ztřeštěnou zvyklost přijala. Středem zájmu se sice stala rajčata, ale finálnímu utkání předchází celý týden veselí. Oslavují se patroni města Buñol, Panna Marie a Sv. Ludvík Bertrán, a ulicemi procházejí procesí, hraje hudba a létají ohňostroje, s radostným nadšením, které je Španělsku vlastní. Abyste nabrali síly před nadcházející pranicí, podává se v předvečer bitvy výtečná paella. Je to doslova přehlídka věhlasného valencijského pokrmu z rýže, mořských plodů, šafránu a olivového oleje. Dnes má i tento nespoutaný svátek určitý řád. Organizátoři šli tak daleko, že dokonce vyšlechtili zvláštní odrůdu nepoživatelných rajčat, výhradně pro tuto každoroční událost. Oslavy propukají kolem desáté dopoledne, kdy účastníci závodí o to, komu se podaří zmocnit se šunky zavěšené na kluzkém kůlu. Diváci stříkají na šplhouny vodu hadicemi a přitom zpívají a tančí v ulicích. Když kostelní zvon udeří poledne, vjedou do města za stále hlasitějšího skandování „To-ma-te, to-ma-te!“ nákladní vozy napěchované rajčaty. A pak vystřelí vodní dělo a hlavní událost začíná. Je to zelená rozčvachtávání a vrhání rajčat po ostatních účastnících a útoky se přitom vedou s nasazením všech sil. Rajčata se střílí na dálku ve vysokých lobech, na střední vzdálenost se házejí bokem přes hlavu a najdou se i obyčejní vrazi, kteří se s tím vůbec nepářou. Ať zvolíte jakoukoli techniku, na konci celé vřavy budete vypadat (a cítit se) o dost jinak. Téměř o hodinu později jsou rajčaty nasáklí atentátníci ponecháni hrám v moři pouliční kečupové břečky, v níž se sotva najde něco, co by připomínalo rajče. Druhý výstřel z děla dává znamení ke konci bitvy. |