Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | En la estación me compré un billete a La Spezia. Por fin sentí que estaba en Italia. Me sentí fuerte y seguro. El recepcionista tuvo razón: “Una noche como esta…” En La Spezia no había mucho que decidir. Enfrente de la estación crecía una cerca de arbustos cubiertos de polvo y debajo de ella resollaba el puerto que de vez en cuando exhalaba un géiser de olores, gritos y rechinares oxidados. Córcega se convirtió en una postal manchada no enviada. De todas maneras, el objetivo fue alcanzado o más bien apareció delante de mí y yo no quería seguir desmenuzándome en más autopsias de mí mismo, abrí todas las ventanas de mi fortaleza viciada y dejé el aire fresco correr, ¿para qué voy a ponerme en su camino y volver a cazar mi propia sombra en círculos? Volví a la taquilla y pregunté por el próximo tren a una ciudad grande. “En quince minutos a Venecia, en cuarenta a Roma“, sonó detrás de la taquilla. Salí por Venecia. Estuve en la ciudad cuando era un niño pequeño con mis padres y mi hermano, sin embargo, no me acordaba de nada. A lo mejor de las palomas. Tuve fantasías agitantes de ella en las que se mezclaba la niebla con el fuerte sol, el aire salado y los secretos pesados y enmarañados. Las siluetas borrosas de Giacomo Casanova, Lorenzo de Ponte y Antonio Vivaldi. Las figuras aún más borrosas de los delatores ducales, los gondoleros ágiles y las máscaras de carnaval. El olor del pescado y los crepúsculos en la ciudad húmeda. Como llegué a convencerme, nunca estuve lejos de la verdad pero nunca presumí cuánto me apretaría la ciudad. Me agarraría y no me dejaría ir. Salté del tren en la estación de Santa Lucia y al salir del edificio gemí. Sin aviso explotaron frente a mí los fuegos artificiales de la hermosa ciudad. Eran las once de la noche. La ciudad me saludaba con su mano, el Gran Canal parecía mover la cabeza porque había tardado tanto, y a la izquierda el Ponte degli Scalzi me invitaba a entrar, todo estaba preparado. Tuve que sentarme en la escalera y esperar hasta que se calmara mi pulso y yo pudiera tomar aliento. Me quedé tres días en aquella ciudad. Daba igual si estuve desnudo o si Venecia me puso una de sus máscaras engañadoras en la cara. Estuve feliz. Estuve enamorado. Me enamoré de una ciudad. No voy y no quiero describir estos tres días. Fue una noche de boda embriagante. Bebí del mar en la plaza San Marcos y me dejé llevar… |