Vzpomínám si, jak jsem jednou četl, že někteří lidé hovoří, aby skryli své myšlenky, ale z mé zkušenosti jich mnohem více hovoří, namísto aby mysleli.
Zásad obchodnické konverzace by mělo být poskrovnu a měly by být jednodušší, než jsou jakékoli jiné z funkcí lidského tvora. Jsou jimi:
Mít co říci.
Vyslovit se.
Zanechat mluvení.
Když obchodník spustí dříve, než ví, co chce říci, a nadále pokračuje i poté, co takto začal, skončí buď u soudu nebo v chudobinci, přičemž první vede zkratkou k druhému. Vydržuji si tady právní oddělení a stojí to dost peněz, ale je to právě proto, abych nemusel k soudu.
Když jsi na návštěvě u své dívky či když po večeři hovoříš s přáteli, tak nevadí, že vedeš rozpravu v podobě nedělní školní exkurze s pár zastávkami na trhání květin. Avšak když jsi v kanceláři, tvé věty by měly mít mezi tečkami co nejkratší rozestupy. Vynechej úvod a závěr a skonči dřív, než se dostaneš k za druhé. Abys dopadl hříšníky, tvá kázání musí být krátká. Přesvědčíš i sami jáhny, že dlouhá nepotřebují. Dej bláznům úvodní a ženám poslední slovo. I v sendviči je to nejlepší vždy uprostřed. Samozřejmě, pokud má dotyčný rád sladké, neuškodí namazat trochu medu na obě strany.
Zároveň si pamatuj, že je jednodušší moudře vypadat než moudře hovořit. Říkej méně, než ten druhý, a naslouchej více, než mluv; když jeden naslouchá, nic o sobě nevypovídá a lichotí druhému, který pak hovoří. Dej většině mužů dobrého posluchače a většině žen dostatek dopisního papíru a sdělí ti vše, co ví. Peníze dělají své. To však neplatí, pokud má jejich majitel nesvázaný jazyk; jeho poznámky pak vždy budou urážlivé. Chudoba má též svůj hlas, ale nikdo nechce slyšet, co má na srdci.